Konšpiračné teórie, Jezuiti, Templári, Opus Dei, Maltézski rytieri a iní

Niektorým katolíckym rádom je dnes pripisovaná snaha o ovládnutie sveta v podobe nastolenia nového svetového poriadku. Ako je tomu teda naozaj? Je prirodzené, keď členovia nejakej cirkvi majú záujem o rozšírenie evajelia alebo iného svojho učenia do celého sveta. O to sa snažia nielen katolíci, ale aj protestanti, moslimovia a ďalší. Je tiež prirodzené mať ako jeden z cieľov formovanie zákonov tak, aby zabraňovali páchaniu zla a podporovali konanie dobra. Nemá to nič spoločné s prostriedkami akými to zrejme chcú dosiahnuť niektoré iné skupiny prítomné vo svete, kde základným cieľom je sofistikovaná diktatúra nad svetom.

Tak ako hodnotné katolícke rády boli kritizované alebo až likvidované pod tlakom panovníkov a iných vplyvných skupín už v minulosti, pretože stáli v ceste ich záujmom, podobne je tomu i dnes. Kvôli svojej zásadovosti a aktívnosti si totiž vyrobili veľa nepriateľov. Tak ako v minulosti boli osočovaní najmä Templári a Jezuiti, tak tomu v prípade Jezuitov zostalo dodnes a vďaka niektorým za každú cenu po sláve bažiacim autorom beletrie a ďalším tvorcom konšpiračných teórií, sú dnes na pranieri tiež Opus Dei, Maltézski rytieri a podobne. Viacerí takíto autori nemajú problém citovať zo slobodomurárskych materiálov a tváriť sa aké hodnoverné zdroje používajú. Fakt, že slobodomurári, vychádzajúc z ich opozície voči Katolíckej cirkvi, mali a majú záujem na zdiskreditovaní napríklad aj Jezuitov, ide v podstate pri ich citovaní o konštruovanie záverov stojacich na vode. Neraz sa možno stretnúť so zamlčiavaním podstatnej informácie. Napríklad poukazovanie na to kto všetko pracoval medzi Maltézskymi rytiermi, pričom sa už však nespomenie, že Maltézsky rád dáva možnosť dobrovoľníckej služby. Nehodnovernosť vyjadrení na adresu katolíckych rádov býva často korunovaná odkazmi na tvorbu iných autorov s obdobnou diagnózou antikatolicizmu.
Je známe, že členom slobodomurárskych lóží sa stal i nejeden kňaz, avšak v rozpore s postojom Katolíckej cirkvi, keďže tá členstvo medzi slobodomurármi zakazovala. Tvrdenia o vytvorení slobodomurárov jezuitmi ako akýsi cielený zámer celého rádu je čírym výmyslom bez relevantných dôkazov.

Obvinenia na adresu Templárov boli dávno vyvrátené a je známe, že boli vymyslené preto, aby sa isté skupiny mohli zmocniť majetku a peňazí, ktoré kontrolovali. Viac informácií v prílohe na konci článku alebo tu [3] prípadne tu [4]

Keby vrcholní predstavitelia Cirkvi alebo reholí boli práve takí bažiaci po peniazoch a moci ako sa o nich často krát píše, potom by už dávno bolo upravené učenie Cirkvi, aby si Cirkev získala väčšiu popularitu medzi dnešnými liberálne zmýšľajúcimi masami a výrazne si zlepšila postavenie a vzťahy na medzinárodnej úrovni s politickými predstaviteľmi najmä súčasných západných garnitúr.

Je pravda, že Jezuiti boli zapojení aj do rôznych inkvizičných procesov. Tu v nejednom prípade platí, že sa jedná o zlyhanie, ktoré nebolo v súlade s kresťanským učením.

Popri mnohých šíriacich sa mýtoch existuje našťastie aj na internete viacero serióznejších zdrojov pre lepšie spoznanie skutočného fungovania týchto rádov. Objektívnejší pohľad na jezuitský rád ponúka napríklad webstránka Evanjelickej cirkvi [5], ktorá si asi o jezuitoch myslí svoje, keďže výrazne stratila vplyv po rekatolizácii, na ktorej čele stáli práve jezuiti.

Pohľad českého apologétu. [6]
Alebo vysvetlenie niektorých vecí zo strany samotných slovenských Jezuitov [7]. Tiež tu [8].
Tu je zas trochu svojský článok a obávam sa, že aj trochu utopisticko-idealistický, ktorý čiastočne popisuje fungovanie jezuitských redukcií [9].
Jezuitským redukciám v Južnej Amerike sa venuje napríklad film Misia [10].

Je pravdou, že podľa vyjadrení viacerých vplyvných nacistov možno usudzovať, že boli inšpirovaní tým ako fungovali Jezuiti, ich hierarchiou, pravidlami, prísnosťou. Podobne tomu mohlo byť aj v prípade iných skupín ako napríklad u niektorých slobodomurárov. Tam však ideologická prepojenosť s týmto katolíckym rádom končí. Teda prakticky žiadna nebola.

Trochu uletený, ale možno pre niektoých o to prínosnejší pohľad na Opus Dei [11].

Náhľad do histórie Jezuitov, najmä o boji proti nim (z českej Wikipédie):
Přehled

Řada politických střetnutí mezi různými monarchiemi, obzvláště Francií a Portugalskem, začala územními různicemi roku 1750 a vyvrcholila přerušením diplomatických styků, rozpuštěním Tovaryšstva ve většině Evropy a dokonce i několika popravami. Portugalsko, Francie, Obojí Sicílie, Parma i Španělsko byly zapleteny do alespoň jedné z těchto záležitostí. Konflikt vypukl díky obchodním sporům, roku 1750 v Portugalsku, roku 1755 ve Francii, a na sklonku 50. let na Obou Sicíliích. Roku 1785 využila vláda Josefa I. Portugalského ubývajících sil papeže Benedikta XIV. a deportovala Jezuity z Ameriky poté, co vykázala Jezuity i jejich domorodé spolupracovníky z misií.[zdroj?] Formálně řád zakázala roku 1759. Roku 1762 schválil pod tlakem mnoha skupin – ať již v rámci církve či od světských myslitelů po královu milenku - francouzský parlament zákon proti Tovaryšstvu. V Rakousku a Obojí Sicílii byl řád zakázán výnosem z roku 1767.[zdroj?] V reakci na antiklerikální výstřelky Francouzské revoluce, hlavně po roce 1815, byla církvi opět přisouzena vítanější role v oficiálním evropském životě, a národ za národem začal obnovovat Jezuity. Moderní pohled na zrušení řádu je, že šlo spíše o výsledek řady politických a ekonomických konfliktů a prosazení nezávislosti jednotlivých zemí na katolické církvi než o teologické rozpory. Vyhnání Jezuitů z římskokatolických národů Evropy a jejich koloniálních říší je také považováno za první “triumf” světských představ osvícenců, poněkud poplatné antiklericismu Francouzské revoluce. Potlačení je také často vnímáno jako pokus monarchů o získání kontroly nad příjmy a obchodem, tehdy převážně ovládané Tovaryšstvem. Katoličtí historici často poukazují na osobní konflikt mezi papežem Klementem XIII. (1758-1769) a jeho příznivci na straně jedné s “korunním” kardinálem podporovaným Francií na straně druhé.

Portugalsko

Vyhnání Jezuitů z Portugalska bylo omezeno na osobní roztržky s prvním ministrem Josefa I. Portugalského, markýzem de Pombal. Ať již šlo o Pombela či Portugalsko všeobecně, konflikt s Jezuity započal díky výměně portugalského koloniálního teritoria v Jižní Americe se Španělskem. Podle tajného ujednání z roku 1750 přenechalo Portugalsko Španělsku sporné území kolonie San Sacramento v ústí řeky Uruguay výměnou za “Seven Reductions of Paraguay”, samosprávné jezuitské misie, jež byly formálně španělskou kolonií. Domorodým Guarani, kteří žili na území misií, bylo přikázáno opustit svou zem a usídlit se za řekou Uruguay. Vzhledem ke krutým podmínkám indiáni pozvedli své zbraně proti kolonialistům, čímž propukla takzvaná Válka Guarani; pro Indiány skončila naprostou katastrofou. Podle Portugalska tím byli vinni Jezuité. V Portugalsku vypukla doslova válka buřičských letáků, v níž byli Jezuité bráněni i pohaněni. Představeným Jezuitů, nařčeným z pokusu o vybudování nezávislé říše v Novém světě, bylo zapovězeno pokračovat v územní správě svých bývalých misií, a portugalští Jezuité byli posláni pryč od královského dvora. 1. dubna 1758 se podařilo získat od letitého papeže Benedikta XIV dokument, pověřující portugalského kardinála Saldanha, doporučeného markýzem de Pombal, vyšetřením obvinění vzneseným proti Jezuitům ve jménu Portugalského krále. Benedikt byl skeptický k závažnosti údajných zločinů. Nařídil rychlé vyšetření, ale tak, aby bylo ochráněno dobré jméno Tovaryšstva, a o všech záležitostech si přál být osobně informován. Uplynul však pouhý měsíc, když 3. května stařičký papež zemřel. 15. května kardinál Saldanha, ač obdržel papežův dokument jen před čtrnácti dny, “opomněl” řádně navštívit Jezuitské domy, jak mu bylo přikázáno, a prohlašoval, že Jezuité jsou špatní a provozují nezákonné, veřejné a skandální obchody jak v Portugalsku, tak v jeho koloniích. Během sede vacante (období mezi úmrtím papeže a zvolením nového) Pombal rychle jednal; během tří týdnů byl Jezuitům zabaven veškerý majetek v Portugalsku, a než se kardinál Rezzonico stal papežem Klementem XIII., 6. června 1758, vyvlastění v Portugalsku bylo dokončeno. Poslední kapkou pro Portugalský královský dvůr byl pokus o vraždu krále Josefa I. 3. září, o níž prý Jezuité předem věděli. Díky tomu došlo k zatčení a posléze upálení Gabriela Malagridy, jezuitského zpovědníka Leonora Távory. Tento šlechtic byl obviněn z vraždy a uvězněn i se svou rodinou; jejich jmění bylo zabaveno, rodinný palác zničen a jeho základy zasoleny. Všichni mužští členové rodu byli popraveni a jen díky přímluvě královny Marianny a Marie Františky, dědičky trůnu, byly stejného osudu ušetřeny alespoň ženy i děti. Jméno této rodiny bylo vymazáno. Jezuité byli vyhnáni z království a někteří významní představitelé řádu, kteří nebyli portugalské národnosti, byli uvězněni. Roku 1759 byl řád postaven mimo zákon. Portugalský vyslanec v Římě byl povolán zpět a papežský nuncius poslán domů s ostudou. Vztahy mezi Římem a Portugalskem se ocitly na bodu mrazu až do roku 1770.

Francie

Potlačení Jezuitského řádu ve Francii začalo na francouzské ostrovní kolonii Martinique, kde mělo Tovaryšstvo velké obchodní investice. Nezaměřovali se – a ani to neměli povoleno – na obchod za účelem zisku více, než ostatní řády, ale jejich velké plantáže v misiích zahrnovaly velké množství místních obyvatel, kteří pracovali za podmínek obvyklých v tropickém koloniálním zemědělství 18. století. To bylo dovoleno, zčásti proto, aby se pokryly náklady na misie, zčásti proto, aby domorodci nakonec nebyli nuceni pracovat v haciendách za ještě horších podmínek. Otec Antoine La Valette, představený misie na Matinique, řídil tyto plantáže s velkým úspěchem, a stejně jako světští vlastníci plantáží potřeboval půjčky peněz k expanzi nevyužitých zdrojů kolonie. Ale po vypuknutí Sedmileté války s Británií byly ukořistěny jeho lodě, nesoucí zboží v ceně 2 000 000 liver a La Vallete nebyl schopen splácet obrovské sumy. Jeho věřitelé se obrátili na prokurátora řádu v Paříži a žádali zaplacení. Prokurátor však odmítl zodpovědnost za dluhy nezávislé misie, nabídl však vyjednávání o smíru. Věřitelé šli k soudu a roku 1760 byl vydán příkaz, aby Tovaryšstvo zaplatilo, a povolení k exekuci. Otcové se na radu svých právníků odvolali k parlamentu. To se ukázalo být zcela chybným krokem. Nejen proto, že parlament potvrdil rozhodnutí nižšího soudu, ale když se tato věc jednou dostala do jejich rukou, byli nepřátelé Jezuitů odhodláni zasadit jim tvrdou ránu. Nepřátelé jakéhokoliv druhu se spojili. Jansenité byli početní mezi řadami ortodoxních, Sorbonna se připojila ke Gallikanům, Filisofům a Encyklopedistům. Ludvík XV. byl slabý; jeho choť i děti stály na straně Jezuitů; jeho přičinlivý první ministr, hrabě de Choiseul, a jeho hlavní milenka, markýza de Pompadour, které Jezuitský zpovědník odmítl udělit rozhřešení, neboť žila s králem Francie ve smilstvu, byli pevně odhodlaní protivníci. Rozhodnost parlamentu smetla jakoukoliv opozici. Útok na Jezuity byl započat Jansenistickým sympatizérem, Abbé Chauvelinem, 17. dubna 1762, který obžaloval představenstvo Jezuitů, což bylo veřejně šetřeno a rozebíráno v nepřátelském tisku. Parlament zveřejnil jeho Extraits des assertions, složené z pasáží z teologických a kanonických spisů Jezuitského řádu, v němž bylo uváděno, že Jezuité učí bludy a zvrácenosti. 6. srpna roku 1762 bylo konečně zveřejněno odsouzení Tovaryšstva k zániku, avšak králova intervence přinesla osm měsíců prodlení; mezitím navrhl dvůr kompromis. Pokud se francouzští Jezuité zřeknou příslušnosti k řádu a podřídí se francouzským kněžím tak, jako kněží Gallické církve, Koruna je stále bude chránit. Navzdory nebezpečí, jež nutně vyplývalo z odmítnutí, Jezuité nesouhlasili. 1. dubna 1763 byly veškeré jejich školy uzavřeny a později, 9. března roku 1764, byli nuceni zříci se svých slibů pod pohrůžkou vyhnanství. Na konci listopadu téhož roku král podepsal edikt, rozpouštějící Tovaryšštsvo po celém svém území, i když byli stále chráněni některými provinčními parlamenty, například ve Franche-Comté, Alsace a Artois. Ale v hrubém nárysu ediktu chyběla klauzule prohlašující, že Jezuité jsou špatní; a dopis Choiseilovi zakončil slovy: “Pokud přijmu rady ostatních pro klid své říše, pak ty musíš udělat změny, které jsem zamýšlel, nebo neučiním nic. Neříkám více, abych snad neřekl příliš mnoho.”

Španělsko a Neapol

Potlačení Jezuitů ve Španělsku a ve španělských koloniích a jeho državě království Neapolském, se neslo v duchu mlčenlivosti; a ministři Karla III. si nechali své mínění pro sebe, stejně jako král, který jednal pod tlakem “bezodkladných, spravedlivých a nezbytných příčin, které si vyhrazuji pro svou korunovanou hlavu”. Korespondence Bernarda Tanucciho, antiklerikálního ministra Karla III. v Neapoli obsahuje veškeré idey, jež byly čas od času vodítkem španělské politice. Karlovu vládu vedl hrabě Aranda, čtenář Voltaira, a jiní liberálové. Na zasedání rady 29. ledna 1767, bylo ujednáno vyhoštění Tovaryšstva Ježíšova. Tajné příkazy, jež měly být otevřeny o půlnoci mezi 1. a 2. dubnem téhož roku, byly odeslány na radnice každého města, v němž sídlili Jezuité. Plán postupoval hladce. Toho rána putovalo asi 6 000 Jezuitů na pobřeží jakožto trestanci, kde byli deportováni; nejprve do Papežského státu, poté na Korsiku, závislé území města Janov. Díky izolaci španělských misií v Kalifornii tam, stejně jako do ostatních částí Nového Španělska, výnos dorazil až v červnu, byl však odložen do 30. listopadu, kdy přijel nový guvernér se zprávami. Jezuité ze čtrnácti provozních misií se shledali v Loretu, odkud odešli 3 února 1768 do exilu. Na sklonku roku se dostal královský rozkaz i na jezuitské misie na jihu Filipín, takže Jezuité byli vyhnáni z celého Španělského dominia. Tanucci prosadil podobnou politiku v Bourbonské Neapoli. 3. listopadu byli Jezuité bez soudu a dokonce i bez obžaloby vyvedeni za hranice do Papežského státu pod pohrůžkou smrtí při pokusu o návrat. Změna ve španělských koloniích v Novém světě byla zvláště patrná, hlavně ve vzdálených osadách, jež byly často spravovány misiemi. Takřka každou noc zmizely v misijních městech “černé róby” (jak byli nazýváni Jezuité) a nahradily je “šedé róby” (Františkáni).

Návrat Jezuitů

Roku 1814, kdy se Napoleonské války chýlily ke konci, byl na Vídeňském kongresu obnoven politický řád Evropy ve značném rozsahu; po letech bojů a revolucí, během nichž byla církev perzekvována jakožto agent starých pořádků a utlačována pod vládou Napoleona. S tím, jak se politické klima Evropy poněkud stabilizovalo a mocní monarchové, ježto volali po zrušení Jezuitů, již pozbyli své síly, papež Pius VII. se zasadil o obnovení řádu Tovaryšstva Ježíšova v katolických zemích Evropy. Co se samotného Tovaryšstva týče, to se na prvním generálním shromáždění po obnově usneslo, že bude rozvíjet svou činnost i nadále stejným směrem jako před zrušením, jež bylo přikázáno roku 1773. Řád působí dodnes.