6 ročný chlapec a mozgová malária

Takový týden jako v Kinshase jsem dosud nezažil. Město naplnila přítomnost Ducha svatého. Na evangelizaci přišla rodina prezidenta republiky. Nejvyšší generál i velitel civilní služby se obrátili a byli naplněni Duchem svatým. Uzdravení hledalo tolik lidí, že jeden den jsem od devíti ráno do šesti večer nedělal nic jiného, než stál a vzkládal ruce. Během toho jediného dne jsme se modlili za více než patnáct tisíc lidí.

Další den jsem měl před večerním shromážděním hodinovou přestávku a nechal jsem v hotelu přísné instrukce, aby mě za žádných okolností nerušili, neboť jsem si chtěl na pár minut odpočinout a nabrat dech. Sotva jsem si lehl, ozvalo se zaklepání na dveře. Muž z hotelového personálu se velice omlouval, ale v hale je prý skupina mužů, kteří trvají na tom, že mě musí vidět. Unaveně jsem se vlekl do haly. Našel jsem tam pětadvacet členů parlamentu; klečeli a prosili, zda bych na ně mohl vložit ruce a požehnat jim. Nejpamátnější okamžik cesty nastal ve středu ráno, kdy jsem kázal zástupu třiceti tisíc lidí na náměstí Kasavubu. Domluvil jsem a odstoupil od mikrofonu, když mi Duch svatý řekl: „Je tady muž, jehož syn dnes ráno zemřel. Pozvi ho dopředu a modli se za něho. Chci pro něho učinit zázrak."
Bodlo mě u srdce. Pomyslel jsem na svého Aarona, který ležel na jednotce intenzívní péče v Americe. Vždyť muž, jehož syn toho rána zemřel, jsem mohl být já sám. Poslechl jsem. Přistoupil jsem k mikrofonu a řekl, co mi Pán uložil. Téměř okamžitě se ze zadní části zástupu rozběhl muž, mával rukou a křičel: „To být já! To být já!" Položil jsem mu ruce na ramena a modlil se za jeho syna. Potom jsem viděl, jak utíká z náměstí pryč.

PŘÍBĚH KATSHINYIE

Mulamba Maniakai žil se svou ženou a synem v ulici Lumbi v části Kinshasy zvané Mikondo. Na rozdíl od většiny sousedů a příbuzných byli křesťané. Jakmile Mulamba slyšel, že v centru Kinshasy budou shromáždění, na nichž bude nějaký Američan kázat Boží slovo, domluvil si práci tak, aby mohl přijít. Tehdy jsem nevěděl, že byl jedním ze dvou tisíc lidí, kteří navštívili naše první setkání v pondělí ráno.
Poté, co se ten den vrátil domů, vyděsil se, neboť jeho šestiletý synek Katshinyi těžce onemocněl. Později nám Mulamba vyprávěl: „Přišel jsem ze shromáždění domů a našel jsem svého synka ochrnutého. Nemohl jíst, nemohl stát, nemohl sedět. Když jsem se ho dotkl, byla jeho kůže horká. Manželka zavolala mého starší-ho bratra Kuambu. Rozzlobil se na mě: ,Tvé dítě je nemocné. Jak můžeš dávat tomu svému Bohu přednost před dítětem?' V úterý jsme s bratrem vzali chlapce na ošetřovnu společnosti, kde jsem pracoval. Udělali testy. Řekli nám, že má mozkovou malárii. To bylo zlé. Máme prý jít příštího dne na kliniku v Mikondo a dostaneme tam léky. Ve středu jsme museli vstávat velice brzy, abychom se na kliniku dostali. Měl jsem velký strach. Bylo to už víc než dvacet čtyři hodin a můj syn nemluvil. Nehýbal se. Když jsme se blížili ke klinice, chlapec se náhle vzepjal do oblouku a trhl hlavou dozadu. Potom úplně ochabl. Nedýchal. Srdce mu
38
nebilo. Zemřel mi v náruči. Byly asi čtyři hodiny ráno. Lékař na klinice dal mému synovi injekci, aby ho oživil. Nic se nestalo. Píchal ho do paží a prsou. Synek nereagoval. Zažehl plamen a přidržel ho u jeho nohou. Nic. Nakonec mi řekl: ,Váš syn je mrtvý. Nemohu pro něj nic udělat. Musíte ho vzít do nemocnice Mama Yemo v Kinshase a dostanete potvrzení o úmrtí, abyste ho mohl pohřbít. V nemocnici se na synka podívali a řekli: ,Je mrtvý.' ,Nemůžete nic dělat?' zeptal jsem se. Odpověděli: ,Musíte jít a koupit si povolení k pohřbu.' Neměl jsem peníze. Nechal jsem tedy synovo tělo a bratra v nemocnici. Šel jsem se podívat ke společnosti, kde jsem pracoval, zda bych si tam nemohl půjčit. Když jsem vešel na ulici, modlil jsem se: ,Jsi veliký Bůh. Jestli ti Kat-shinyiova smrt přinese slávu, nech ho umřít. Ale pokud ne, nech ho znovu žít. Tolika lidem jsem řekl, že jsi Dobrý pastýř. Jak mi uvěří, když můj vlastní syn umře?'
Vzpomněl jsem si na jeden příběh v Bibli. Umřela tam žena jménem Dorkas. Petr, Boží služebník, právě přijel do jejího města. Modlil se za ni a ona ožila. Potom ke mně Pán promluvil. Řekl mi: ,Proč pláčeš? Můj služebník je tady ve městě. Jdi k němu.'Šel jsem na náměstí Kasavubu, kde jsem předtím slyšel Maheshe kázat. Když jsem tam dorazil, odcházel od mikrofonu. Byl jsem smutný, protože jsem myslel, že s modlitbami už skončil. Potom se k mikrofonu vrátil. Řekl: ,Pán mi ukázal, že je tu muž, jehož syn dnes ráno zemřel. Pojď dopředu a Pán učiní zázrak.' Rozběhl jsem se dopředu. Mahesh se za mě modlil. Cítil jsem velikou radost. Cítil jsem ve svém nitru víru. Věděl jsem, že Pán odpoví. Hned jsem běžel zpátky do nemocnice."
Když byl Mulamba pryč, zůstal jeho starší bratr Kuamba v nemocnici s Katshinyiovým tělem. Popisuje, co se tam dalo: „Nechali nás samotné. Plakali jsme. Shromáždilo se kolem nás mnoho lidí a plakali jsme. Sestry nám řekly, ať jdeme domů, protože dítě již zemřelo. Bylo poledne. Seděl jsem tam a držel tělíčko-bratrova synka v náručí. Náhle jsem ucítil, že se hýbe. Potom kýchl. Posadil se a chtěl něco k jídlu. Začal se ptát: ,Kde je můj tatínek? Kde je můj tatínek?' V té chvíli se jeho otec vrátil. Když našel dítě, jak volá: Kde je můj tatínek?, měl velikou radost. Vyprávěl nám, jak šel na shromáždění a slyšel toho muže říkat, aby šel dopředu. Všichni lidé v nemocnici včetně sester byli ohromeni. Můj bratr hlasitě chválil Boha. Mnoho lidí si myslelo, že se zbláznil, protože křičel. Volal: ,Bůh je dobrý. Je pravdivý. Moje slzy se proměnily v radost. Nazítří jsme šli na shromáždění. Chtěli jsme na vlastní oči vidět muže, který mluvil o tomhle zázraku. Viděli jsme, jak slepí zase vidí. Viděli jsme, jak chromí odkládají berle. Když jsme to uviděli, řekli jsme, že Bůh je dobrý. Celá naše rodina se pokořila a uvěřili jsme v Pána Ježíše Krista."

„SPATŘÍŠ VELIKÉ VĚCI"

O pár týdnů později jsem se vrátil do Fort Lauderdale. Moje první otázka na letišti zněla: „Jak je Aaronovi?" Představte si mou radost, když jsem slyšel, že dosud žije! Přežil operaci. Byl to boj, ale celé týdny lpěl na životě a denně rostl do zdraví a síly. Dnes, když píšu tato slova, je Aaron chytrý, čilý pětiletý chlapec. Bůh ho zcela uzdravil.
Od oné první návštěvy v roce 1985 jsem byl v Kinshase několikrát. Hodně času jsme strávili s Mulambou a jeho bratrem. Mluvili jsme s tamními pastory a rovněž s lékaři a sestrami na klinice Mikondo a v nemocnici Mama Yemo. Potvrdili příběh Katshinyiovy nemoci, smrti a návratu do života. Byli jsme též u Kat-shinyie a jeho rodiny. Dosud bydlí v ulici Lumbi 26 ve čtvrti Mikondo v Kinshase. Mulambův bratr Kuamba a všichni členové jeho rodiny stále věrně následují Pána Ježíše. Dodnes vyprávějí přátelům, spolupracovníkům a sousedům o velikých věcech, které jim Pán učinil. Mulamba a Kuamba začali studovat Bibli, vedou modlitební skupinu a pěvecký sbor sedmdesáti pěti dětí.
Katshinyi je naprosto normální chlapec. Podrobnosti onoho neobyčejného dne roku 1985 si pamatuje jen mlhavě. Dodnes má na nohou jizvy v místech, kde ho lékaři na klinice Mikondo spálili, aby se ubezpečili, že je opravdu mrtev.
V neděli, poslední den naší cesty v roce 1985, přišel Mulamba dopředu, aby poprvé veřejně vyprávěl o veliké věci, kterou Bůh učinil pro jeho syna. Hlavou mi táhly milióny myšlenek. Myslel "jsem na stovky lidí, kterých se v uplynulém týdnu dotkla uzdravující Boží moc. Myslel jsem na tisíce, kteří odevzdali svůj život Ježíši Kristu. Myslel jsem na zázraky Boží lásky, které jsem viděl - nejen tento týden, ale v průběhu let. A zvlášť jsem myslel na tu loňskou osamělou noc, kdy jsem stál před chýší v buši severozápadní Zambie po neúspěšné modlitbě za vzkříšení dítěte, protože jsi byl věrný," řekl mi Pán, „spatříš veliké věci." Onomu dítěti bylo pět let, když zemřelo. Nyní, o rok později, jsem po modlitbě viděl šestileté dítě se stejnou nemocí vstát z mrtvých.

Celas kniha sa stiahnut tu:
Mahesh Chavda - jen laska muze zpusobit zazrak? [2]