Člověk současnosti je vnímavý na různé nové ideje zdánlivě odvozené z pravdy. Média jsou velmi často zneužívána k tomu, aby byla nositeli těchto ideologií, které se člověku lichotivě podbízejí slibujíce svobodu a úspěch. Uveďme příklad: mnohdy se smějeme reklamě, ale díky ní producenti sbírají obrovské zisky, říkáme si, že jsme svobodní, a přece kupujeme třeba ten „jedinečný" lék nebo prací prostředek. Nejinak je tomu na poli lidského myšlení, i to se dá skvěle manipulovat. Nám katolíkům se snaží zakódovat do paměti, že když stojíme na stráži Desatera a tradičních hodnot, jsme nenormální a staromódní. Přitom vidíme, jak vyspělé společnosti, jako německá nebo americká, prožívají hlubokou morální krizi a těžko se z ní dostávají, přesto nám to ale nevadí v přejímaní toho, co vedlo k degradaci morálky člověka, lidské osobnosti a tradičních hodnot a kultury.

Církev se proto často nachází v ohnisku mediální kritiky a pomluv. Poslechněme si třeba v rádiu sobotní křesťanský magazín a zjistíme, že „v té katolické církvi", kromě sporadických ekumenických projevů a charity, není snad nic dobrého. Dobré je uváděno v pochybnost nebo mlčenlivost a každé drobné negativum je líčeno jako událost století. Tímto způsobem se do vědomí katolíků vtírá pomalu ale jistě komplex méněcennosti, rezignace a dokonce deprese, což je ovšem známkou slabého přesvědčení a mizerné základní formace. Je nám prezentováno, že všichni lidé kolem nás žijí jinak, myslí jinak, mluví jinak, než jak to vyžaduje evangelium. To je také velké pokušení, zkouška víry a osobního katolického přístupu k realitě.

Evangelium nás může vysvobodit z těchto neklidů a zmatků, které ale mají kořeny v naších vlastních srdcích; v žádostivosti očí, v žádostivosti těla a v pýše života. Reklama, agitace, atd. degradují člověka na úroveň obyčejné loutky potahované za provázky pýchy, žádostivosti a chtivosti. Pýcha nutí člověka k boji o první místo za každou cenu. Žádostivost otevírá široce bránu drogám, alkoholu a sexu a chtivost ničí střízlivost a pořádek mezi lidmi. Takový člověk se stává v prvé řadě otrokem sebe sama, kupodivu ne médií, ne systému. Systém jen využívá naše slabosti. Proto veškeré reformy, mají-li být opravdové, vyžadují obrácení - vnitřního odvrácení se od toho, co je v nás zlé. U toho se neobejdeme bez ctnosti síly, která překonává naříkání, ctnosti vytrvalosti a pevnosti, které ničí nestálost, angažovanosti, která ničí nechuť a apatii mající tajný pramen v závisti. Tam, kde lidi sjednocuje nechuť nebo odpor k něčemu nebo k někomu, vytváří se destruktivní dav (který bourá, ruinuje) a ne konstruktivní skupina, která pomáhá a opravuje, co je poškozeno.

Ježíš nám nabízí alternativní program schopný řešit současnou situaci. Proti třem základním negativům v člověku (žádostivost očí, žádostivost těla a pýcha života) staví tři klasické evangelijní rady: chudobu, čistotu, poslušnost, l když v současném člověku taková slova vyvolávají šok, přesto všechno jde možná o jedinou možnost a naději pro dnešního člověka.

Evangelijní chudoba

Člověk žijící v blahobytu nechce dovolit, aby ho někdo obdaroval, aby pak nemusel děkovat. To ho činí - jak si myslí - člověkem nezávislým, suverénním. Ale člověk přece nestvořil sám sebe. Vděčí za svoji existenci někomu jinému. Máš něco, co bys neobdržel? (1 Koř 4,7), všechno je milost.

Evangelijní rada chudoby, ke které se zavazují třeba řeholníci, neznamená na prvním místě odmítnutí majetku, ale znamená především takovou důvěru v dobrotu Boží a takovou solidaritu s chudými této země, že budeme připraveni pro jejich dobro stát se chudšími. Je známo, že v Německu průměrná spotřeba energie na jednoho občana je tak veliká, že kdybychom chtěli každému občanu této planety zajistit podobný komfort, chyběla by, protože Země ji v takovém množství nevlastní. Jde o takové omezení vlastních dober, aby jiným byl umožněn přístup k zemským zásobám.

Smysl křesťanského půstu nezávisí především na získání štíhlé linie, ale na zřeknutí se toho, co není nutné k životu, a tím umožnit život druhým. Když sami nebo ve společenství nejsme schopni toto učinit z vlastní vůle, vlastními silami, pak zasahuje Bůh. Může to být velmi bolestné, ale zato osvobozující. Hmota a instituce nemohou utiskovat a omezovat ducha, naopak musí mu být poslušné. Díky obrácení duch vynahrazuje hmotné nedostatky skrze tvořivost a důvěru v Boha.

Evangelijní čistota

Čistota znamená, že se člověk dovede vzdát sebelásky a odevzdat své plodivé síly do služeb větší lásky, a to v celibáte nebo v manželství. Existuje přece také čistota manželská. Neovládaný sexuální chtíč ničí a degraduje člověka. Kromě toho ponižuje a ubližuje druhým. Čistota znamená ovládání sebe sama a úcta k druhému člověku i sobě samému.

V době sexuální revoluce neexistoval pojem, kterým by se více pohrdalo než čistota. Dnes tvůrci tohoto hnutí stojí před troskami toho, co budovali a volají po askezi. Mladé, uvědomělé ženy protestují proti vše ovládajícímu sexuálnímu průmyslu, který k ženám přistupuje jako ke zboží.

Nedávno jsme byli svědky pádu "dogmatu" v poslední době velmi silného a všeobecného, že totiž člověk má právo na uspokojení svých sexuálních potřeb. Šokující zneužívání dětí v Belgii zničilo toto "dogma" a celá Belgie začala protestovat a nejenom Belgie. Začaly se šířit nové iniciativy, jako např. v Německu, kde povstala organizace "Kinder sind Tabu". Určitě je to dobrá věc, ale nestačí pouze konstatovat.

"Kinder sind Tabu". Jedině úcta k přirozené plodivé síle v člověku a jeho plná zodpovědnost v nakládání s ní chrání jeho samého i jiné, také děti. To se projevuje v čistotě myšlení, tužeb a skutků.

Evangelijní poslušnost

Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobenství v mnohosti a různorodosti. Také Bůh, jde-li to tak říci, uchovává různorodost. Je jediným Bohem, jako Otec, Syn a Duch Svatý. U člověka se různorodost jeví jako muž, žena, otec, matka, profesor, dělník, mládenec, stařec, Afrikánec, Evropan, atd. V neposlušnosti vůči pořádku stvoření chce člověk vytvořit takovou společnost, ve které všechno a všichni jsou si vůči sobě úplně rovni bez růzností. Heslo francouzské revoluce - "rovnost", vede k nivelizování růzností, což není opravdovou rovností. Křesťanský pojem rovnosti vychází z uznání stejné důstojnosti různících se mezi sebou osob. Kdo není poslušný vůči stvořitelskému dílu, upadá do chaosu a nepořádku. Zároveň bojuje se Stvořitelem i s jinými lidmi, jiným pohlavím, jinou rasou, jinými národy. Pak obrana národa a vlastní kultury může sloužit jako důvod k násilí vůči jiným. Boj o lidská práva v mezinárodních vztazích může být relativizován jako méně významná kulturní rozepře. Tímto se omlouvá násilí nebo na druhé straně nezájem o právo na důstojný život druhých a egoistickou spokojenost.

Síly zla nacházejí své spojence uvnitř nás samých; pýchu, žádostivost a chtivost. Učení Krista nám nabízí evangelijní rady jako účinnou terapii na zlo. Vyhradili jsme je jen pro řeholníky a zatím Kristus nám je předkládá jako životní styl pro všechny, jako ctnosti pomáhající ve formaci člověka i prostředí. Nové objevení těchto hodnot, jako síly vychovávající lidskou civilizaci lásky a života, se stává přikázáním nejvýš aktuálním.

__________

Na základě myšlenek kard. Joachima Meisnera
zpracoval Kupertinský, Immaculata